• aktuality

Poslové autorských knih

Ještě dnes nemáme jasnou definicí autorské knihy a představy o tomto pojmu

se různí nejen v rámci mezinárodního srovnání. Podstatná je nejspíše jednak ona snaha pojmout knihu jako prostor pro umělecké vyjádření a také využití formy knihy jako prostředku k šíření autorova vyjádření tak, jak je to běžné v literárním světě. Hlavní proud tvorby autorských knih vzešel zejména od amerických umělců v 60. letech (E. Ruscha, S. LeWitt, L. Weiner, aj.) a od té doby až k dnešním dnům

se autorská kniha vyvíjela různými směry. Ovšem již mnohem dříve, v dobách, kdy vůbec tato umělecká kategorie neexistovala, resp. nikoho ani nenapadlo tuto tvorbu samostatně vyčleňovat, vytvářeli někteří solitérní autoři osobitým způsobem komplexní autorská díla v podobě knihy. Jinak řečeno využili formy knihy jako vhodného prostředku pro ztvárnění svého vnitřního světa, svých postřehů a záznamů o světě, vlastních myšlenek a názorů.


Tento přístup v zásadě umožnily reprodukční grafické techniky (zejména mědiryt),

kdy grafici od dob Albrechta Dürera tvořili grafické listy jako samostatná výtvarná díla

a začali je také později distribuovat jako provázané soubory v obrazových albech,

ať už se jednalo o topografická nebo portrétní alba.


Tuto tvorbu rozvíjel také původem český grafik Václav Hollar (1607–1677), který

nejen že žil převážnou část života v Anglii, ale cestoval také po dalších evropských

i mimoevropských zemích (např. po Africe), kde kresebně zachycoval typické oděvy lidí, se kterými se na svých cestách setkával. Vytvořené záznamy potom vydával jako grafická obrazová alba. Takto vyšla např. v roce 1644 v rámci druhého rozšířeného vydání série sta ženských kostýmů z různých oblastí (včetně čtyř vyobrazení české módy) nazvaná Theatrum mulierum sive Varietas atque differentia habituum foeminei sexus (1. vyd. 1643,

s 36 listy). Hollar tyto cykly vytvářel z čistě osobního zájmu a popudu bez vnějšího zadání či objednávky.


Václav Hollar: Theatrum mulierum sive Varietas atque differentia habituum foeminei sexus (1644)



Švýcarský básník a grafik Salomon Gessner (1730–1788) doprovázel vlastní básnické sbírky ilustracemi v rokokovém a později klasicistním stylu. Jakožto spolumajitel curyšské tiskárny Orell, Gessner & Cie mohl vydávat svou poezii, jež byla ve své době oblíbená

a překládala se i do dalších jazyků (v češtině vyšla v roce 1800 Smrt Abelova, dále Dafnis

a první plavec (1805) a Idylly (1829) v překladu profesora Jana Nejedlého). Gessner byl autorem nejen textu a ilustrací, ale celkového pojetí knihy včetně grafické úpravy např.

u sbírek Noc (1753), Daphnis (1754) a Spisy (1762).


Salomon Gessner: Idyllen (1756)



Ve své době nepříliš pochopeným autorem, který však měl později vliv na mnoho umělců ve 20. století (zejména na tzv. beatníky), byl anglický vizionář William Blake (1757-1827). Živil se jako rytec a kopista, ale svůj vnitřní svět dokázal převést do textové

i obrazové podoby, která pro něj byla naprosto rovnocenná a která tvořila společný celek i v jeho díle. Pro docílení jednoty slova a obrazu vytvořil dokonce vlastní tiskařskou metodu reliéfního leptu. Text i kresby vytvářel dohromady přímo na matrici (event. napsaný text otiskl z papíru kvůli nutnosti zrcadlit písmo), zaleptal a desku potom vytiskl způsobem, jenž odpovídal tisku z výšky. Otisk potom ručně koloroval často ve spolupráci se svou ženou Catherine Blake. Textová i obrazová část byla tímto způsobem na stránce knihy maximálně propojená. Básně a další texty jeho knih vycházely z vlastních mystických vizí a bohaté představivosti, biblických motivů, z osobního zkoumání vztahu dobra a zla. Nemaloval tedy podle předlohy či skutečnosti, ale tzv. z hlavy, což bylo

v kontrastu s jeho výdělečným povoláním rytce. V roce 1788 vydal prvními knihy vytvořené technikou reliéfního leptu Všechna náboženství jedno jsou (1788) a Není žádné přirozené náboženství (1788) zatím spíše s monochromní barevností. Následovaly výrazně barevné knihy např. Písně nevinnosti a zkušenosti (1789–1794), Brány ráje (1793), Kniha Urizenova (1794) a Jeruzalém (1804–1827).


William Blake: Písně nevinnosti a zkušenosti (1789–1794)



Podobně svéráznou, originální a ve své době opomíjenou postavou v našem prostředí byl Josef Váchal (1884–1969), který dovedl komplexní autorský přístup až do extrému. Jako vyučený knihvazač, jenž založil v roce 1909 malý knižní ateliér, své knihy vázal a byl pochopitelně také autorem mysteriózních textů, které někdy sázel přímo bez předchozího rukopisu. Mimo to knihy ilustroval (obvykle technikou dřevořezu), sám navrhoval písma a také je vyřezával (deskotisk) či odléval, sázel a vše také samozřejmě tiskl. Byl také sám jejich distributorem a s trochou nadsázky lze uvést, že byl také někdy jejich hlavním a možná jediným čtenářem. Ve své době se Váchalova tvorba i jeho osobnost vymykala všemu, co bylo běžné a přijatelné. Jeho tvorba byla na hony vzdálená pravidlům uhlazené krásné knihy. Váchalův literární styl byl těžko srozumitelný, písma špatně čitelná, knihy neforemné. Nadto tiskl v malých nákladech, knihy tedy byly

těžko přístupné i případným zájemcům. Knihy působily na současníky podivně

archaicky a těžkopádně jako by pocházely ze středověku. Přesto je Váchal jednou

z nejzajímavějších postav českého umění 20. století, jež má dnes mnoho obdivovatelů

a sběratelů. Mezi nejznámější Váchalovy knihy patří Mystika čichu (1920), Krvavý román (1924), Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel (1924) a Šumava umírající a romantická (1931).


Josef Váchal: Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel, 1924



Počátky mnoha proudů světového moderního umění 20. století vedou k Marcelu Duchampovi (1887–1968) a platí to i o autorských knihách. Nejen že je Duchamp důležitou postavou, na jejímž přístupu k umění rozkvetlo celé konceptuální umění,

jež s autorskou knihou úzce souvisí (zejména v 60. letech v Americe), ale je také autorem zřejmě první instalace, jež používá knihu kontextuálně. Nazval ji Unhappy ready-made (1919/1920) a byl to svatební dar pro sestru Suzanne. Jedná se o knihu geometrie

s provázkem a kniha měla být zavěšena ven z okna po dobu svatební noci.


Marcel Duchamp: Unhappy ready-made, 1919/1920



Jistě bychom našli ještě mnohé další autory a příklady autorské knižní tvorby. Všechny výše zmíněné knihy mohou spadat do kategorie autorských knih, přestože v dobách jejich vzniku tato kategorie ještě neexistovala a v zásadě tato kategorizace není ani pro celou věc podstatná. Pomáhá spíše nám dnes vyznat se trochu v nepřeberném množství uměleckých proudů a přístupů.




Text: Julie Kačerovská

Foto: archiv autorky