Muzeum Vysočiny Třebíč představuje aktuální tvorbu akademického malíře Tomáše Rossího. Narodil se 6. října 1955 v Brně, žije a tvoří v Janovičkách
nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. Od 10. září do 31. října 2021 si návštěvníci mohou v konírně třebíčského zámku prohlédnout velkoformátová plátna,
na kterých Tomáš Rossí expresivním způsobem interpretuje přírodní svět, ale
také světlo – v rovině tematické i výrazové. Tomáše Rossího jsme navštívili v jeho ateliéru v Janovičkách a mimo jiné jsme si povídali také o tvůrčím období, kdy používal v obrazech papírovinu, kterou si sám barvil a lepidlem adjustoval
na obrazy. Jedná se o tvorbu z období druhé poloviny 90. let a prvního desetiletí 21. století.
Rossí není klasické české jméno, odkud pochází?
To byli dva bratři, kameníci Antonio a Pietro, kteří za Vratislava z Pernštejna přišli z Vlach. V Pardubicích a na Pernštejně vytvářeli kamenné prvky, ostění… A zůstali tady. Rossi znamená italsky červený, v té době jméno něco vyjadřovalo, např. že měli červené vlasy. Dlouhé “í” nám přidali v Brně na matrice, rodiče měli ještě krátké.
Vaše rodina je celkově hodně umělecká, kdo všechno u vás tvoří?
Strýček ze Zlína byl sochař a keramik, jeho děti, Vápovy, jsou také sochaři a keramici. Dále můj bratr Karel (pozn. dvojče) maluje, jeho žena Božena maluje, jejich dvě děti Karolína a Josef malujou, naše dcera Kateřina s přítelem Františkem Tržilem jsou výtvarníci, nyní se věnují také malované keramice. Jen ten nejstarší bratr se nepovedl, ten má velkou firmu na stavění hal. Ale zase je bigbeaťák.
Oba jste s bratrem vystudovali Akademii výtvarných umění v Praze, ale ty jsi ji začal studovat o šest let později, když bratr studium dokončil.
Já jsem to měl po střední (pozn. SUPŠ v Brně) opačně – oženil jsem se, měl jsem dítě, šel jsem na vojnu a potom jsem teprve šel na akademii. Tam mě třikrát nevzali, jednou kvůli bratrovi, on tam dělal hrozný kusy… Jednou mi spletli datum narození o pět let.
Za bolševiků to bylo, že se mohlo studovat do třiceti a oni říkají, no, vám už je třicet
a já ne, mně je pětadvacet, ale už bylo pozdě. A taky mě jednou vyhazovali od zkoušek, protože si mysleli, že to je bratr, že dělá zase nějaké blbosti…
Pracoval jsi také jako restaurátor, ovlivnila tato práce tvou volnou tvorbu?
No, já jsem restauroval spoustu barokních prvků… Já jsem tenkrát dělal masa, takže
od toho jsem pak upustil. (Pozn. inspirace barokem se prolíná tvorbou Tomáše Rossího – vytvořil celé cykly obrazů přímo na téma Barokní ornament.)
Jak ses k malování syrového masa dostal?
Když jsem končil akademii a dělal diplomovou práci, tak manželka Míla prodávala
v klenotech a vedle její sestra prodávala v masně. A jak jsem tam chodil a oni měli otevřené dveře a tam byly ty hory masa, mně to začalo bavit ta červená… A pak jsem
to vystavil v Domě umění a oni to nazvali “brutální zátiší”. A já si říkal jaké brutální zátiší, vždyť to je maso…
Když se podíváme na web, jak se vyvíjelo téma tvých obrazů – začíná to tedy zmíněným Masem, pokračuje figurálními motivy sportovců…
Ano, dělal jsem sportovní motivy, ale potom už toho bylo nějak moc. Zbavoval jsem se té akademie – v té Praze – to je jak když vlítne hejno vos. A je to vidět, i barevně – když jsou tam lidi, tak je vidět, že je to jiný.
Pak jsem se ale dostal na venkov a začalo to být klidný…
Pak následovalo období práce s papírovinou, které trvalo asi patnáct let…
No, to bylo výborný. Já jsem si jednou namíchal víc papírové hmoty a bylo mi to líto vyhodit a ta hmota zasmrádla. Ono to smrdí jak pukavec. Já jsem to ještě nalepil na obrazy a myslel jsem si, že to vyčichne, že to bude dobrý… A byla výstava v Havířově,
ale nevyčichlo to…
A jak vznikl ten nápad začít využívat papírovinu v obrazech?
Vzniklo to tak, že jsem dostal pytel papíroviny od jednoho bývalého policajta, který mi kdysi dal pokutu za dlouhé vlasy, potom jsem si pro materiál jezdil do Prudké (pozn. Papírna a cech Prudká). A tak jsem s tím začal zkoušet pracovat. Nalepil jsem to tam
a kreslil jsem do toho.
Začal jsem Hlavami, to jsem měl první výstavu v Brně v Galerii mladých (pozn. 1988),
to byly samé palice…
V tomto období ale tematicky převládají náboženské motivy, některá témata
se opakují v různých barvách, např. Sv. František z Assissi…
To se tak vylíhlo. Ještě za školy mě poslali do Itálie, na dva měsíce. Přijel jsem do Assissi, tam byl ten slavnej František, a když jsem tam procházel, všechno jsem viděl – ty malby Giotta… A já říkám, to se někdy vylíhne. Až potom, asi o deset patnáct let později, se to najednou vylíhlo.
A bylo záměrem, aby byly obrazy abstraktní nebo aby byly do určité míry čitelné?
Z některých to téma vystupuje…
A v některých se musí hledat. Většinou ty starší věci jsou dělaný tak, že jsou – já vždycky říkám „po barvě” – když půjde člověk po jedné barvě, tak dojde k tomu tvaru – člověk, strom… Já jsem vždy lepil tu jednu barvu. Namíchal jsem si žlutou a jel jsem. Vůbec jsem na to nemyslel, nepřemýšlel, to bylo zajímavý, já jsem vůbec nemyslel na ten obraz… Furt jsem si lepil… Potom zase modrou, červenou, potom to najednou začalo dávat ty tvary. Potom jsem to domalovával. Bylo to zajímavý.
Potom jsi to kombinoval i např. s rytím do dřevěné desky…
No, dobrý to bylo. Já jsem potom končil neapolskou žlutí a dál už to nešlo, normálně jsem začal dělat takové jednobarevné monochromní věci, tak si říkám, tak to už je asi konec. A začal jsem zase malovat.
V Muzeu Vysočiny Třebíč jsou na výstavě prezentovány obrazy hlavně z posledních dvou let, ale půjčili jsme si po dobu trvání výstavy také jeden obraz jako zástupce období paper mache.
To je ovlivněné barokem, barokníma kresbami. To byla velká výstava Apollo a Marsyas… Tam byli všichni výtvarníci, nikoho nevynechali (pozn. Monotematická výstava Memento Tiziani v roce 2016 v Kroměříži, na které více než stovka výtvarníků parafrázovala obraz Apollo a Marsyas od Tiziana).
Když jsem si prohlížela tvé webové schránky, tak v malbách a akvarelech které následovali, je jasně čitelné tvarosloví práce s papírovinou – barevné plošky ve tvaru biomorfních “válečků” – které plynule přechází do zahrad a květů…
To měla být výstava v Mladé Boleslavi, jenže pak se zjistilo, že ty velké obrazy neprojdou schodištěm. Tak narychlo vznikl soubor akvarelů. A v návaznosti vznikly velkoformátové obrazy, které vypadají jako akvarely.
Děkuji za příjemné povídání. Tímto zveme čtenáře na výstavu v Muzeu Vysočiny Třebíč a také na osobní setkání s autorem – Tomáš Rossí vás při derniéře 31. října 2021
v 15 hodin osobně provede instalací a povypráví vám o své tvorbě.
Veronika Zábršová, Muzeum Vysočiny Třebíč
Comments