Prostor, který není knihovnou, knihkupectvím ani galerií, ale jejich hybridem – takto popisuje Salon für Kunstbuch jeho tvůrce, Bernhard Cella. Své původní studio přetvořil ve fascinující koncept, který zkoumá knihu jako umělecký objekt, a vytváří prostor pro nové způsoby interakce s literaturou a knihou jako médiem.
Bernhard Cella je rakouský umělec a designér, který se specializuje na oblasti knihy, grafického designu a umělecké publikace. Narodil se v roce 1963 ve Vídni a během své kariéry se zaměřil především na vizuální komunikaci a konceptuální umění. Umění vnímá jako společenský proces, a i proto rád zapojuje veřejnost a další účastníky do tvorby svých děl.
Jeho postoj k umění se v průběhu let vyvíjel, a na rozdíl od svých kolegů se rozhodl vydat jiným směrem, protože netoužil následovat tradiční model umělecké produkce ani roli umělce. Po skončení výstav a projektů si začal všímat, že se mu ve studiu hromadí různé publikace a dokumenty, které si vyhrazují vlastní prostor, přestože nejsou samotnými uměleckými díly, ale jejich otisky. V devadesátých letech kurátory, vystavující instituce ani veřejnost knihy příliš nezajímaly, a v umělecké sféře tak zůstávaly na okraji, vnímané spíše jako doplněk.
Spojitost mezi konceptuálním uměním a knihou je však velmi silná. Performance nebo prostorová díla jednoduše zmizí – jak je tedy možné je zaznamenat a transformovat, včetně samotného konceptu? Právě tato otázka byla klíčová pro rozhodnutí Bernharda Cellu věnovat se knihám a zkoumat je nejen jako nosné médium, ale i jako objekty. Začal vytvářet své vlastní autorské knihy a zároveň produkovat knihy dalších autorů, kurátorů a teoretiků umění. Během této doby také mnoho publikací dostal, čímž začala vznikat stále rozsáhlejší sbírka publikací, které nejsou běžně k vidění.
V roce 2007 se rozhodl tato umělecká díla, jak knihy Bernhard Cella vnímá, zpřístupnit veřejnosti. Vyklidil své staré studio, vymaloval ho a stěny zaplnil knihami. Tak vznikl Salon für Kunstbuch – model knihkupectví, kde si některé knihy lze zakoupit, jiné slouží pouze k prohlížení. Tento prostor se stal domovem pro nejrůznější publikace a autorské knihy, které jsou zde prezentovány jako samostatné umělecké objekty. Salon vytváří prostor pro dialog mezi různými formami umění, jako je grafika, fotografie, typografie nebo instalace. Důležitá je nejen obsahová stránka knih, ale také jejich vizuální
a materiální podoba, což staví knihy na pomezí předmětu denní potřeby a výstavního objektu.
„K vidění zde byla například ručně překompilovaná nevydaná literatura z Mexika, ale také standardní díla, která se nacházejí v každé knihovně. Materiály nebyly vzácné, místo toho zde byly knižní obálky vyrobené z látky a individuálně kartáčované volskou krví, knihy, které připomínaly velkoformátové lesklé časopisy, s fotografovanými motivy květinových záhonů nebo faksimile, u nichž bylo možné rozluštit pouze rukopis.“
Zpočátku byl zájem o salon spíše vlažný – během prvních let jej navštívilo jen několik málo lidí. Navíc v roce 2010 došlo k nepříjemné události, kdy z prostoru bylo ukradeno několik vzácných publikací, které si Cella tehdy nemohl dovolit znovu pořídit. Na tuto ztrátu později reagoval vytvořením série 58 tapisérií zobrazujících ukradené tituly, kterou nazval Manquants (z francouzštiny „chybějící“).
Po krádeži Cella dokonce zvažoval, že salon uzavře. O rok později se však situace změnila – téma autorských knih začalo na vídeňské umělecké scéně rezonovat a do salonu začalo přicházet stále více návštěvníků. Někteří dokonce přinášeli své vlastní publikace, aby je představili nebo nabídli k vystavení či prodeji. Zlom přišel také
s nabídkou od nově otevřeného Museum Belvedere 21 ve Vídni, které Cellovi umožnilo rozšířit Salon für Kunstbuch do úplně nových prostor. Na osm let se tak stal nejen kurátorem svého vlastního projektu, ale také pořadatelem přednášek, prezentací a křtů nových knih. Salon tím získal pevné místo na vídeňské umělecké scéně a stal se důležitým místem pro setkávání umělců, knih a jejich čtenářů.
Salon für Kunstbuch se postupem času stal unikátním projektem, který se od svého skromného začátku výrazně rozvinul a dosáhl zaslouženého věhlasu. Pohled na knihu jako na médium s jedinečnou schopností přetrvat staletí je nejen ústřední myšlenkou Cellovy filozofie, ale také základním směřováním Salonu. Zaměřuje se na publikace, které mají trvalou hodnotu, i když přicházejí s novými formami a koncepty.
Cella pevně věří, že kniha zůstává nejlepším způsobem uchování myšlenek – postoj, který stojí v kontrastu k pomíjivosti digitálních médií. Právě v této perspektivě se jeho práce stává důkazem, že umění knihy dokáže odolávat času i technologickým proměnám. Salon für Kunstbuch tak není jen místem výroby či vystavování knih, ale také živým záznamem jejich vnímání a proměny jako média. Je to prostor, kde se setkává tradice s inovací, a kde kniha stále nachází své pevné místo v rychle
se měnícím světě.
Text: Nikola Krupová
ZDROJE:
Comments