Drahomíra Maloušková (narozena 1990 v Třebíči) je malířka, sochařka
a ilustrátorka na volné noze, současně působí na Střední škole umění a designu
v Brně. Je absolventkou Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, na studijní stáži byla v Německu
v Hochschule für Bildende Künste Dresden. Žije a tvoří v Budišově (okres Třebíč), ráda cestuje – pěšky a vlakem. Malování obrazů prokládá další tvůrčí činností, píše básně nebo pracuje s papírem – vytváří papírové reliéfy a papírové objekty.
Jak ses dostala k výtvarné tvorbě? Máte v rodině nějakého výtvarníka?
Už od dětství jsem chtěla být malířka. Je srandovní, že se mi to vlastně povedlo. Měla jsem velké štěstí, že mě v tom rodiče podporovali od malička, i když jsme to v rodině neměli. Když jsem chtěla malířství studovat na střední škole v Brně, vybojovali mi šanci pokusit se o to, navzdory mnoha dobrým úmyslům, které tuto cestu nedoporučovaly
– třeba ve škole nebo v blízkém okolí. Moje maminka je láskyplná žena, ale zároveň praktická, s cennými životními zkušenostmi a jedinečnou moudrostí, řekla bych.
Říkávala mi, že přeci nejsem žádné ořezávátko. Vychovala mě tak, abych si dokázala poradit v jakékoliv profesi a byla šťastná – ne abych byla závislá na tom, že mi štěstí přinese něco zvenku.
Jak ses dostala k práci s papírem – k papírovým reliéfům a objektům? I jako studentka malířství na FaVU VUT v Brně jsi jako diplomovou práci vytvořila instalaci, jejíž součástí byl velký kartonový objekt (navíc přísně technického typu) – jak k tomu došlo, co bylo inspirací, impulsem?
Vlastně ani nevím, kam až by se dalo dopátrat… do vyrábění malých modelů, i modelů aut na hraní v dětství? Vystřihovací panenky?
Taky jsem se k papíru vracela, protože byl levný. A během vysoké jsem více propadla zkoumání pomíjivosti materiálů a zároveň pomíjivosti skoro veškerého umění. Pokud nepomine, je konzervováno. Přestane život ovlivňovat bezprostředně, ale spíše zprostředkovaně. A to, co mě přivedlo k takovémuto přemýšlení o věcech, byl zase můj tatínek – vynalézavý strojní inženýr a sběratel nejrůznějších věci. Což se bohužel stupňovalo až k chorobnému sbírání nejrůznějších krámů a odpadu a vynalézání se docela vytratilo. Jako rodina se s touto nenápadnou kompulzivní poruchou potýkáme dlouhé roky. Tak jsem pomíjivé neužitečné věci malovala, zkoumala, stavěla z nich objekty, pak jejich modely a pídila se po podstatě vlastní fascinace, jejíž ozvěny ke mně přicházely nejen z vlastní minulosti, ale i ze současného umění, z virtuálního světa,
ze smeťáků a obchoďáků (což si je dost podobné).
Pokoj – klid, kartonový objekt, cca 18 × 18 × 3 cm, 2020
Jaký je pro tebe vztah v tvorbě – kdy na jednu stranu maluješ, pracuješ s barvami,
na stranu druhou děláš papírové objekty, které jsou postaveny na přirozené barvě papíru, na tvaru, prostorovosti, hře stínů a světel? Je pro tebe práce s papírem jistou formou odpočinku nebo „útěku“ od barvy?
To bych neřekla, i když jsou to takové dost soustředěné meditativní práce – vyřezávat
do zblbnutí reliéf, nebo čekat v krkolomné poloze a držet, než dokonale zaschne lepidlo při lepení nějakého modelu. Určitě to není odpočinková činnost, je to taková vlna, která neexpanduje ven, ale kumuluje se dovnitř.
A nemáš nutkání u toho jako malířka použít barvu?
Zatím ne. Možná jsem ještě nevyčerpala možnosti materiálu. Už mě napadlo, že ty kartonové reliéfy by se daly použít jako matrice k tisku. Tím pádem by to mělo zase jinou kvalitu a mohlo by to být zajímavé, ale zatím jsem to ještě neudělala.
Důvod 2, plastická malba / kresba kartonem ze série Bez razítka se ani nenarodíš,
96 × 75 cm, 2020
Co pro tebe znamená papír jako materiál pro tvorbu? Jaké vlastnosti papíru jsou pro tebe důležité?
I na střední škole jsem studovala malířství, tam byl papír podložkou pro malbu. A člověk si najde vztah k danému materiálu tím, že zkoumá jeho vlastnosti, jestli to saje nebo nesaje… Jednou jsem si napnula papír a on se mi silou pnutí přetrhl – to mě vždycky bavilo se tím zaobírat, jak se materiál objevuje v jiném světle, jak materiál pracuje sám… Ale prošla jsem si i jinými materiály, než je papír a plátno.
Jak tatínek sbírá nejrůznější věci a máme to doma, v garáži, v průjezdu, pořád se kolem toho prochází – tím jsem se vlastně zaobírala celou vysokou – jaké věci mám kolem sebe, jak jsou nebo nejsou užitečné, jak se navzájem ovlivňují, prostupují – protože reznou, protože papír se rozmáčí, plesniví. Tam bylo všechno – dřevo, kovy, papír, plasty. A já jsem viděla, co se s těmi materiály děje, které jsou pevné, které nejsou, jak se rozpadají… Viděla jsem v tom jistou paralelu do jaké míry je a nebo není užitečné umění. Že se s ním zachází podobně, že se konzervuje, ale už není součástí každodenního života.
Tím se dostáváme k tvé diplomové práci s názvem Neužitečné věci, kterou už jsme zmínili…
Říkala jsem si, že papír znám, že znám jeho vlastnosti – vím, jak bezva se s ním dá pracovat, jak umí být pevný, co se z něj dá postavit, čím se dá vyztužit. Tak nebyl problém vymyslet, že když převedu část karoserie Tatry 613, kterou jsme měli v garáži, do kartonové podoby – že ta kopie nebude jen z materiálu do materiálu, ale dobře poslouží i té myšlence. Jakou ta věc má hodnotu, jak je užitečná nebo neužitečná. Jednalo se
o instalaci, kde byl původní objekt ready-made, kartonový model v životní velikosti a 3D model ve virtuální realitě, ale bez textur, aby se to nevracelo zpět do vnějšího světa.
Jak ses vypořádala s procesem vzniku? Ať už se jedná o papírový objekt nebo 3D objekt – přece jen se jedná o tvorbu poměrně vzdálenou technice malby.
Kartonový objekt jsem si vytvořila sama, byla to spousta hodin, nebyla to úplně sranda. Ale já jsem si to chtěla udělat sama, chtěla jsem to dělat rukama. Byla samozřejmě
i možnost si to nechat naskenovat, nechat si to vyřezat, ale pro mě byla důležitá i ta část, kdy to člověk dělá rukama. Že to není neužitečný jenom proto, že já jsem to někam postavila, ale celým svým procesem vzniku. To bylo půl roku intenzivní práce, kdy jsem
v ateliéru trávila i sedm dní v týdnu od rána do večera a byla to taková meditace. Naměřit si jednu část, velmi přesně technicky vyřezat, seřezat, přebrousit ten karton…
A lepit to dohromady – některé části jsem musela několik desítek minut držet v rukou
a svorkách a jenom dýchat… To bylo důležité.
A ten 3D objekt jsem si nechala udělat, to jsem si zaplatila.
Neužitečné věci, Instalace, Objekt T613 – ready made a objekt kopie T 613 – kartonový model (každý 165 × 165 × 75 cm)
Tvoje tvorba s papírem se dá rozdělit na dvě hlavní skupiny: papírové reliéfy a papírové objekty – modely. Ale v Ledárně v Třebíči na výstavě Leda/že (2021) byla vystavena další práce, která do těchto kategorií úplně nezapadá.
To se jmenovalo Křehká linka a bylo to postaveno na myšlence nebo možná
intuici – počkat si, co se s tím materiálem v Ledárně bude dít. Objekt byl jednoduchý, čistý – myslím si, že to nebylo nic originálního takto zacházet s papírem. Bylo to proces, jít tomu materiálu naproti – využít, co papír poskytuje – aby někde visel částečně zmuchlaný ze stropu dolů a nechalo se na něj působit prostředí – vlhko, tma… Nakonec to dopadlo úplně jinak, než jsem si myslela – čekala jsem, že bude zničený víc, ale ten prostor je otevřený a je tam průvan, takže ten papír nepracoval tak drasticky, jak jsem
si myslela. Papíry, které tam byly pod sklem – tam se vlhkost udržovala. Ale to není žádné zklamání, jsem ráda, že jsem ten objekt udělala, protože si myslím, že to chce odvahu udělat někdy něco neoriginálního a zdánlivě nezajímavého. Křehká linka je něco, co se může ztratit tím, že to člověk strhne a vyhodí. Nebo to může v tom prostoru proplouvat a nehraje si to na nic jiného než na papír, který visí ze stropu. A přitom vypadá jako závoj. To je možná u mě trochu problematické, že moje věci bývají často
v nějakém rozporu nebo nějaké dvojatosti. Ráda nechávám větší prostor pro čtení.
Křehká linka, objekt z papíru, 2021 (Leda/že v Ledovně)
Takže z vlastností papíru je pro tebe důležitá jak jeho pevnost, tak zároveň jeho křehkost…
Křehkost, pevnost… tah… nebo když se prolamuje – když člověk odmotá kus papíru
z role… a pomíjivost. V kontrastu s tím, co papír vydrží, když ho člověk správně konzervuje, když se k němu dobře chová. Ono je to tak v podstatě se všemi materiály, jenom to trvá jinou dobu. Ten čas v rámci existence věci nebo materiálu je asi dost relativní… Ten kdo měří čas, to jsme my lidi, my to rozdělujeme na minulost, přítomnost, budoucnost, abychom se v tom vyznali, ale myslím si, že ty věci jsou součástí celého svého času. Je to existence jako celek. Jak dlouhý je moment? To je velké téma i v malbě. Když se člověk dívá na věci a maluje zátiší, tak to přece není zastavení se jako ve fotografii. I v umělecké fotografii si myslím, že to může být důležité téma.
Jinak ráda materiály srovnávám a hledám souvislosti. Zkusit něco, co nemůže být
z papíru, udělat z papíru…
V malbě maluješ hodně to, co vidíš kolem sebe. Jaké jsou tvoje další inspirace?
Mám ráda příběhy věcí, i příběhy lidí. Inspirují mě třeba rodinné legendy. Nebo vlastní legendy, které jsem si vytvořila o některých lidech, o svém dědečkovi třeba, kterého jsem nikdy nepoznala a znám ho jen z příběhů, nebo o babičce – malovala jsem její citeru, na kterou hrávala. Je to rozpadlá věc, která už asi nikdy nebude sloužit, ale má parádní tvar.
Žena tvého života ze série Bez razítka se nenarodíš, kartonový objekt, 24 × 57 cm, 2020
Je pro tebe název neodlučitelná součást díla? Někdo používá často „Bez názvu“, ale přijde mi, že ty si to pojmenovávání vyloženě užíváš – když se podíváme na některé názvy jako Listi pad, Vypeření se, Pírka byly loďky, Oči v louži nebo Vlk,
co mi padl do oka.
To jsi nazvala hezky, že si to užívám, protože pro mě je to zábava. Je to součást mého smyslu pro humor, který v obrazech je, ale nenápadný. Myslím si, že název je důležitý
a mám ráda hříčky. Možná je to někdy až moc hříčka, určitě se to může setkat s kritikou, že je to zbytečné, že je to navíc. A někdy o tom opravdu uvažuju, jestli je to navíc. Někdy mi to dojde až zpětně, ale už si to žije svým životem.
Ale tyto hříčky jsou jenom u některých obrazů.
Ano, dřevo je prostě Dřevo – Dřevo I, Dřevo II. U něčeho je pro změnu důležitý pocit,
se kterým to vzniklo. Nebo slovní spojení, které se tam odrazí. Slova mě také zajímají
– uvědomila jsem si to na notářském úřadě, kde jsem chvíli pracovala, a kde jsem se setkávala s razítky a s tím, jak se slova potvrzují, jak jsou platná. Máme kolem sebe spoustu neužitečných věcí, bez kterých se opravdu obejdeme, ale spoustu slov, které musí být černé na bílém, bez kterých se neobejdeme, bez kterých se nenarodíme…
Slovo je pro mě důležité, trochu píši poezii, občas se text objeví na objektech (Donekonečna rukama, série Bez razítka se nenarodíš).
Dřevo, kartonový objekt, 10 × 20 cm, 2021
Čemu si se věnovala na škole v Drážďanech? Proč sis si vybrala tuto školu?
Vybrala jsem si nejdřív město, protože se mi líbilo a nebylo daleko – neměla jsem peníze třeba na letenku do jižní Ameriky. A pak jsem zjistila, že tam učí Christian Macketanz, což je jeden z mých nejoblíbenějších světových malířů. A říkala jsem si, že když u něj můžu studovat, tak to už je možné úplně všechno. To co jsem malovala půl roku v Dážďanech, to byla dost slepá cesta. Pak jsem dělala „modýlky“ – to byly jakoby divadelní kulisy, které zároveň hrály divadlo. Je to divadlo na jedno mrknutí oka. Na té stáži se nic moc nedělo, ale vše to spělo k tomu, co se dělo dál, třeba v mé bakalářce. Naučila jsem se tam vnímat své pracovní vlny – v Německu bylo důležité sbírání podnětů, koncentrování, pozorování. Pak je třeba vlna, kdy se odpočívá, a pak je vlna, kdy to tryská ven.
Moc děkuji za příjemný rozhovor a budu se těšit na spolupráci při přípravě tvé výstavy, kterou plánujeme v roce 2023 v galerii Tympanon na zámku v Třebíči – v Muzeu Vysočiny Třebíč.
Rozhovor vedla: Veronika Zábršová
Foto: archiv autorky
Malá dramata, Zbývá posledních šest papírků, asambláž, 15 × 15 × 15 cm, 2014